Jsem povahou sanqvinik. Celkem dlouho trvá než mě někdo, nebo něco, nadzvedne natolik, abych danému jevu věnoval pozornost. Ale na druhou stranu, když už takový stav nastane, pokouším se problematiku co nejvíce pochopit a to pokud možno z více pohledů. Ledacos pamatuji (alespoň zatím), proto vím, že hledá-li se řešení nějakého problému, není nic horšího, než proti sobě vypustit radikální křídla znesvářených stran. Jak vzkypí emoce, příležitosti se chytí demagogové a v okamžiku jsou jakékoliv reálné důkazy, argumentace na vědeckých základech a celé lidské poznání, úplně k ničemu.
Ostatně nejlépe je to vidět na politice a úspěchu nejrůznějších populistů. Buďme si jisti, že kdykoliv někdo začne strašit, stránky tisku začnou plnit katastrofické vize zániku lidstva za 3,2,1… jde obvykle jen o to, že se někdo chce na vlně strachu, dostat k moci, penězům, nejčastěji obojímu.
Jsem velkým zastáncem Evropy, jako svobodného a bezpečného prostoru pro lidský, společenský i technologický rozvoj, v mírových podmínkách. Jsem zastáncem Eura, coby společné měny a to i přes veškeré chyby, které byly při jeho zavádění, díky politickým tlakům, udělány. Proto také bývám (možná i právem) označován za „eurohujera“ a „bruselského řiť-alpinistu“. Co já už na Twitteru zablokoval vlastenců s ruskými vlaječkami. Ale ať jím třeba jsem, neznamená to, že mi nevadí nekompetentní rozhodování úřednických a politických kutilů, ať již jsou uvelebeni v Bruselu, či pohodlných kancelářích tuzemských úřadů. EU je navýsost politický projekt, společná měna také, ale když se úředníci pustí do výzkumu a vývoje, propadám do zoufalství (to se ale vlastencům obvykle vysvětlit nedá).
V poslední době se mě, jako člověka s kombinací ekonomického a elektrotechnického vzdělání, logicky velmi silně dotýká oblast elektromobility. Ať už jako součást vizí kormidelníků EU směrem k čistějšímu světu, či jako velký technologický boom, který přináší značná očekávání na straně jedné a potenciální problémy obřího rozsahu na straně druhé. Jsem fanda elektromobility. Nic by mě neudělalo větší radost, než eliminace řevu spalovacích motorů všech druhů pod okny mého domu a kanceláře. Zrovna teď, když píšu tyto řádky, jezdí po „čtyřproudovce“ v naší ulici, z křižovatky na kruháč a zpět, dva vytunění idioti. Jeden ve sportovním autě a druhý na motorce. Asi neznají nic lepšího, než „dávat si to“ na 800 metrů sprintu mezi domy na sídlišti. A až se mi povede usnout, stejně to nebude na dlouho. Kolem půl šesté začnou najíždět kamiony se zbožím do obchodní a průmyslové zóny…
Ne, nejsem odpůrce tichých elektrických „přibližovadel“, naopak. Ze zcela sobeckých důvodů elektromobilitu podporuji. Ale na druhou stranu jsem snad ještě neztratil zbytky zdravého rozumu a nemohu akceptovat svazácký amatérizmus, kterým se snaží řada politiků hnát společnost do elektropasti.
Ano, píšu o návrzích opatření z dílny EK, které by měly vést k zákazu prodeje spalovacích motorů v EU k roku 2035. Vím, není to zatím finální nařízení. Vím, zvedá se proti němu odpor i v dalších zemích EU, včetně Francie a Německa. Vím, spalovací motory budou dožívat zřejmě tak dlouho, že mi budou moci nějaký nastartovat i k cestě poslední, budu-li si to přát (nebudu). To vše vím, ale přesto, nebo spíš právě proto, jsem se dnes usadil za klávesnicí.
V debatách kolem elektromobility se objevuje řada argumentů a protiargumentů. Obvykle velmi zjednodušených, právě tak, aby podpořily tu či onu stranu. Čím vyšší míra zjednodušení, tím vyšší obecnost proklamací. Čím méně technických faktů, tím hlasitější projev. Čím zapálenější zastánce té či oné strany, tím více lží, mýtů a urážek oponentů. A tak, když jsem se několikrát dostal do podobných debat a obhajoval svá stanoviska doložitelnými fakty, stal se ze mě „benzínový šovinista“ a „fosil“.
Nu což, jsem ve věku, kdy si možná i toho fosila zasloužím, ale přesto bych rád, bez účelového zjednodušování a „překřikování“ sociálních sítí, pár těch pro a proti probral.
Ale ještě než se budu věnovat věcem kolem elektromobility, rád bych ukázal, jak je to s vlivem politiků. Je to důležitý a nezbytný krok, který možná vysvětlí více, než by kdo čekal.
Je zcela nesporné, že politická rozhodnutí mohou nějakou oblast svou legislativní podporou akcelerovat a jinou pomocí stejné legislativy zcela zahubit. Politika a úřední šiml má (veskrze zákony) takovou moc. To nepopírám. Ale politik, či úředník, nikdy a nikde, žádným zákonem novou technologii nevymyslel. Tedy alespoň ne v rámci své pracovní činnosti. Dokonce ani František Křižík svou lampu nevyvinul v rámci své pracovní náplně u telegrafu CK drah. A nic takového se nestane ani v buducnosti. Pokud by to bylo možné, pak můžeme zrušit výzkumné ústavy, vývojová pracoviště, experimentální provozy. Přesto zastánci elektromobility poukazují na fenomenální úspěch nařízení Komise (EU) 2015/1428 ze dne 25. srpna 2015 ohledně zákazu wolframových a podobných svítidel (teď jsem zjednodušil i já, ale do názvu nelze vypsat obsah normy).
Tak jak to s tím úspěchem vlastně bylo?
Ve chvíli, kdy se EK zviditelnila tímto nařízením (a nebyla první kdo na světě k něčemu takovému přistoupil) technologie úsporných zdrojů světla dávno existovaly. Nikoliv na papíře, nikoliv v hlavách vývojářů, ale reálně svítily nad každým z nás. V práci, ve škole, ve veřejných prostorech, například v podobě různých zářivek na principu el oblouku. Že zářivka není úsporná? Ale kdež. Běžná zářivková trubice T8 má příkon 36W a 3250lm. Její špičková LED náhrada má při příkonu 18W 2520lm. LED je tedy skutečně o cca 50% účinnější. To je dobré, ale žádná revoluce a převrat. Stejně jako zářivky, které znám od mala, existovaly v roce 2009 (kdy vyšla první verze opatření EK) i LED žárovky v komerčním a pro dobře situované domácnosti i finančně dostupném provedení. Opatření byla zaměřena právě na domácnosti, ostatně i v textu opatření se domácnosti přímo zmiňují. Firmy, již dávno před tím, zaváděly úsporné zdroje. Nikoliv kvůli planetě, tlačila je k tomu vlastní kapsa.
Nařízení tedy skutečně donutilo domácnosti vyměnit světelné zdroje a dopomohlo k jejich masovému rozšíření. A to se také opravdu projevilo na celkovém snížení spotřeby energie. Ostatně o tom se mohl přesvědčit každý sám, na svém výpisu od dodavatele elektřiny.
A teď se ptejme, zda by se úsporné zdroje bez EK neprosadily. Myslím, že tomu tak není. Prosadily. Možná později, ale zcela jistě by k tomu došlo už jen díky dlouhodobě rostoucím cenám energie. Pomohla EK vzniku nové technologie, či zlepšení infrastruktury? Ne. Nic takového nebylo potřeba. Nebylo potřeba dodatečných zdrojů energie, nebylo potřeba nic jiného. EK tedy svým opatřením pouze podpořila odbyt výrobců jedné technologie na úkor výrobců technologie jiné. No jedni proti druhým, to by bylo poněkud nadnesené, protože ti výrobci vesměs již uměli obé. Jediné co tedy bylo podpořeno, byla masovost výroby. Ale tu jsme si povinně zaplatili my, spotřebitelé.
Takže znovu a čitelněji. Restrikce EK umožnila z trhu stáhnout starší a levnou technologii a nahradit ji novou, ale zato podstatně dražší. Výrobci by měli EK líbat ruce.
Ale dobrá. Řekněme, že to byl správný krok, neb úspora energie, neb zelenější planeta. Vraťme se proto k těm domácím účtům. Každý jsme nějak uspořil, že ano. Tak se podívejte na ty účty dnes. Většina lidí dnes zjistí, že odebírá minimálně stejné množství energie, jako před přechodem do „zeleného LED ráje“. Celkově se sice něco se spotřebou stalo, ale výsledek je nula.
Proč?
No protože zafungovaly elementární ekonomické zákonitosti. Ve společnosti skutečně došlo ke snížení spotřeby elektrické energie a na sníženou spotřebu také zareagoval trh, který potřeboval uplatnit nasmlouvané krátkodobé přebytky, dočasným snížením cen. A co udělali spotřebitelé? Jediné co se dalo čekat – pořídili si více elektrických spotřebičů. Plynový sporák nahradila indukční deska (třeba u nás), soused koupil na horká léta klimatizaci, druhý vybavil svou chatu elektrickým podlahovým topením, další má LED pásky v nábytku, protože je to hezké… Úspora je pryč a poptávka po energiích, po krátkodobém poklesu, logicky roste. Při omezené kapacitě zdrojů spolu s tím a logicky, roste i její cena. Přirozená reakce ekonomiky, kterou by předpověděl každý, kdo prošel prvním semestrem ekonomické fakulty.
Bylo tedy opatření EK zbytečné? No to v žádném případě. Mělo dva významné dopady.
Ten první je svázán s výrobci. Kde se vyrábí dominantní množství LED zdrojů světla, kdo je dokázal chrlit na evropské trhy nejrychleji, kdo může postavit fabriku na cokoliv kdekoliv ho napadne, bez zdlouhavých evropských povolovacích a schvalovacích procesů? Odpověď je nepřekvapivá a evropští spotřebitelé tak začali, díky rozhodnutí EK, ještě masivněji posílat peníze do Číny. Do Číny, kde se úsporné žárovky vyráběli bez jakýchkoliv EU standardů ochrany přírody.
Ten druhý efekt je také bezva. Zatím co z běžné žárovky, po jejím odchodu do křemíkového nebe, zbyl obvykle kousek skla, plechu a drátku, vše poměrně snadno recyklovatelné, z každé „úsporné“ žárovky, která doslouží, nám zbyde plastová baňka a elektrický obvod. Obé nebezpečný odpad, zatěžující životní prostředí násobně více než stará, hloupá žárovka. A ten musíme likvidovat, což rozhodně zadarmo není.
Celkový efekt opatření EK lze shrnout do jednoduchého vztahu. My pošleme Číně peníze, ta nám za ně pošle potenciální odpad a tváříme, se jak jsme ochránili planetu. I komunisté v Číně musí EK milovat. Že si Čína své životní prostředí ničí a u nás je čisto? Já nevím, nedávno jsem měl na autě písek, údajně ze Sahary. Nejsem si jist, že můžeme být až tak v klidu.
Ne nechci svítit loučí a nejsem zpátečnický fosil. Na začátku devadesátých let jsem navrhoval a vyráběl spínané zdroje a pro známé vytvářel různé aplikace s LED diodami. Když se v Německu objevili první modré, mohli jsme se zbláznit. Miluji technologie, ale zároveň se na ně dívám s kritickým odstupem, vždy je něco za něco.
Ano, opatření EK přispělo k rychlejšímu rozvoji masové výroby a tedy i ke snižování ceny pro koncového spotřebitele. To jistě. Ale to vše proběhlo v Číně, za naše peníze a ve vazbě na složité povolovací procesy EU, tak na jejím území nezůstaly prostředky na rozvoj kapacit. Myslíte, že to bylo chytré opatření? Pokud mělo být chytré, tak měla EK nejen vytvářet restrikce, ale také motivovat nějakým opatřením EU výrobce k rozšiřování kapacit. Škody po tomto kutilství EK budeme zacelovat ještě dlouho.
Žárovky, vysavače, to byl začátek a konec konců dětská slavnost. A to jen využívali něco, co již existovalo. Politici a aktivisté, posílení fenomenálním úspěchem úsporných žárovek, nejprve plánovali zachránit planetu zákazem benzínových sekaček (za sezónu taková sekačka u nás doma sežere i 10 litrů benzínu), ale to je málo. Vrhají se k vyšším metám. A já mám velký strach, že budou postupovat se stejným amatérským zápalem, jako u těch žárovek. Jenže teď je to na jiném levelu. Technologie v plenkách, kapacita zdrojů s otazníky, infrastruktura žádná a kolosální očekávání.
Jsem přesvědčen, že je potřeba se na argumenty pro a proti podívat mnohem blíže, ale hlavně v klidu a bez předvolebního balastu. Třeba na ten o likvidaci českého autoprůmyslu.
Ale o tom jeden benzínový (tedy v mém případě spíš naftový) šovinista, napíše něco příště.
