„Zvyknout se dá na všechno, i na oprátku…“ Tak tohle říkávala moje babička. Mimochodem, jak sama do konce života uváděla, přesvědčená sociální demokratka. Nevím jak by strávila pohled na současnou ČSSD, která táhne s StBákem za jeden provaz, ač sama nejspíš ví, že je na jejich konci opatřený smyčkou. Rčení docela příznačné. Ale socialisté už si evidentně tak nějak zvykli.
Zvyk je silný nástroj a společnost jako celek, se obvykle dokáže adaptovat na takové podmínky, jaké má k dispozici, byť jsou špatné. Její podstatná část se pak stane tou pověstnou „mlčící většinou“, která na veřejnosti od zjevných kverulantů odvrací zrak, aby jim v soukromí v podstatě fandila.
Takové chování určitě nebude jen české specifikum, ale myslím, že nám Čechům jde tato disciplína, minimálně v Evropském srovnání, na jedničku. Úžasné je, jak si Češi umí v pozici latentního odboje pomáhat humorem. Některé vtipy z doby protektorátu, socializmu, ale i ze současnosti, jsou vpravdě nesmrtelné. Stejně tak hledání narážek ve hrách Járy Cimrmana, ve filmech, ve vystoupeních písničkářů… Jistě, je to fajn, ale tahle „přizpůsobivost“ není úplně nejlepší vizitkou sebevědomého národa a neobstojí ani argument, že Češi, Moravané, či Slezané, neměli nikdy moc dlouhý čas na to, aby si kolektivní sebevědomí vypěstovali. Ostatně postačí srovnání se Slováky, kteří velkou část své historie prošli po našem boku. Znáte nějaký český ekvivalent vtipu „Každý národ si za premiéra zvolí vlastného ko__ta, len Česi toho nášho“?
Někteří „historici“ na téhle, ne zrovna obdivuhodné vlastnosti Čechů, postavili svá sociologická bádání. V poslední době se zviditelňuje například Muriel Blaive, která v podstatě z mlčící většiny vydedukovala, že tu vlastně bylo za komunisků fajn a Češi dokonce režim většinově podporovali. Jak milé od dámy, která vše co se u nás dělo, mohla sledovat v debatách s levicovými intelektuály z emigrantských kruhů, z poklidného zázemí kavárniček někde na Montmartre. My jsme zatím smutně koukali z Přimdy na západ a záviděli každému, kdo mohl projet přes Rozvadov, aniž za ním letěly kulky statečných pohraničníků. Paříž jsem viděl až jako hodně dospělý muž, když už mě komanči nemohli ublížit. Alespoň jsem si to tehdy myslel. Zmatenost téhle dámy a řady jejích kolegů, by byla, ať už je za ní jen neschopnost akceptovat fakta, či řízená bagatelizace zrůdnosti socializmu, celkem úsměvná, kdyby…
…Kdyby v ní nebylo trochu pravdy.
My Češi jsme mistři v tom, jak se dá zvyknout na všechno. Před pár lety odstupuje politik z funkce pro podezření z čachrů kolem bytu v řádech stovek tisíc. Dnes? Desítky, či spíše stovky milionů vytahaných z veřejných rozpočtů do kapsy premiéra, mlčící většinu nerozhodí. Dříve ministr rezortu odstupuje při nezvládnutí rozběhu registru vozidel. Dnes? Série těžkých nehod, na malých i velkých tratí, vyvolá maximálně vlnu jízlivých komentářů na sociálních sítích. Ještě pár let zpátky křižujeme ministra financí za schodky v rozpočtu a následné přitažení daňových šroubů. Dnes? Schválená brutální sekera do rozpočtu a předhánění se za jakou pitomost se prachy utratí. Že prý „investujeme do lidí“. Současný premiér a jeho teta z finančáku, bez jakéhokoliv viditelného ekonomického vzdělání, co jí říká ministryně (když se jí to náhodou povede napsat dobře) financí, vůbec nemají páru o tom, co pojem „investice do lidského potenciálu“ představuje. Jejich mysl v něm vidí dovolenou. A co, vadí nám to?
Jak komu. Mě osobně vadí a nejsem sám.
Možná to vše vadí i části mlčící většiny, ale ta …mlčí. Zvykla si. Zvykla si a dost možná si také říká „Co je mi do toho, mě se to netýká. Vlakem nejezdím, daně mě neštvou, protože je vlastně nevidím a ani nevím kolik mě strhávají a nějaký rozpočet, to je problém vlády“. Nic není vzdálenější pravdě. Vše souvisí se vším, leč nemá smysl různé možné souvislosti tady a teď rozebírat. Až člen mlčící většiny v domově důchodců a zjistí, že nejsou pečovatelky a do sprchy ho tak vezmou jen jednou za 14 dní, protože na službu nejsou peníze, nebo že ve vlaku přišel o zdraví, či život, někdo z jeho blízkých, třeba se rozsvítí i jemu (či jí).
Proč to vlastně vše píšu, když to není důležité. Já se stále nějak s tím moudrem od babičky, „zvyknout se dá na všechno“ nemohu srovnat.
Představte si, že se vydáte s vnoučaty od syna do cirkusu a součástí vystoupení je skupina klaunů. Klauni převádějí své číslo a mírně řečeno, moc se jim nevede. Číslo je mdlé, akce na sebe nenavazují, nesecvičené, když začne trik, dopadne úplně jinak než by měl, či vyzní do ztracena, bez výsledku. Vystoupení rozhodně ne zábavné, nanejvýše směšné. Třeba jsou to začátečníci, řeknete si a časem vystoupení vylepší. Přece si nebudete kazit den s vnoučaty příliš kritickým viděním. A představte si, že vás o pár dní později donutí jít na stejné vystoupení opět vnoučata, tentokráte od dcery. A klauni jsou zase stejně špatní jako minule. Nebo ještě horší. Má smysl jít do manéže ještě jednou, sám(a), za nemalý peníz, jen pro ověření zda nastal nějaký progres? Určitě ne, k tomu vás asi nikdo nedonutí. Ať si jedou jinam a oblaží zase další naivky. Logicky, tak s klauny a cirkusem skončí každý, nebo alespoň téměř každý. Minimálně v tomto příkladu.
Jenže jaká je realita? Že u vás dlouho nebyl cirkus, nebo nemáte vnoučata. Nevadí. Zkusme vládu.
Naše vláda bojuje s nákazou. Nejprve, při řádu nízkých stovek nemocných a poté, co se rozhodnutím poslanců vládních stran sama zcela vykašlala na přípravu, vláda plošně zastaví ekonomiku. Členové vlády se střídají na pódiu jak svatí na orloji a omílají stále stejná slova. Následně při tisících nemocných jásají nad hromadnou vlakovou výpravou k Jadranu (já vím, organizoval to kamarád pana premiéra, tak to museli epidemiologové stranou) a vyhlašuje hesla o chytrých opatřeních „Již nikdy plošně, ale chytře.“, aby v září vláda nařídila „chytré“ nošení roušek. Jasně že ne plošné, jen od Aše po Český Těšín. Roušek, které občanům ani zajistit nedokáže. Tak snad vám bude fungovat šicí stroj, my máme pro jistotu nový.
Na jaře se vláda chodí uklánět před letadla z Číny, která nám zcela solidárně a draze prodala to, co jí před tím ostatní darovali, tvrdí nám jak to bylo nutné, aby si země „koupila čas“ a v létě nám jednoduše sdělí „Máme prázdné sklady státních rezerv a jediným ochranným prostředkem jsou rukavice a zástěra paní uklízečky“. ANO, je to ta samá skupina klaunů, která rozpuštěním rezerv, jenž byly vytvořeny za zloducha Kalouska, směřovala k vyrovnanému rozpočtu (asi někdy kolem roku 2150), leč následně si pomocí vlastních devótních poslanců schválila možnost zatnou sekeru nebývalé velikosti, o jejímž účelu nemá do této chvíle jasno a místo zodpovědné přípravy na další možnou eskalaci nákazy vymýšlí, jak dostat ty prachy do kasiček ANOholdingu… a mohli bychom pokračovat dál a dál. Vám to nepřipadá jako chodit na vystoupení stále stejných a hlavně stále stejně špatných klaunů? Mě ano a zvykat si nechci.
Byl bych docela rád, aby si vládní klauni uvědomili že oni, na rozdíl od cirkusu kde se publikum mění a neschopnost klaunů je tak vždy novým překvapením, vystupují před stále stejným publikem. Tím publikem jsme my a odejít nemůžeme. Alespoň ne všichni. Určitě si nějaká část publika zvykne a najdou se i mentálně slabší jedinci, kteří občas zatleskají. Ale je také dost možné, že stále více těch, kteří teď v rámci své většiny mlčí, mlčet přestane. Já vím, tahle arogantní skupinka vládních klaunů si nic takového uvědomit nemůže, nicméně pak musí přijít nevyhnutelné. Když nemohou z šapitó diváci, budou muset klauni. A bude to muset být zařízeno důrazně, s ohledem na fakt, že se samet, již minimálně jednou, neosvědčil.
