Snad nikdo už nebere vážně stupidní volební heslo „Řídit stát jako firmu“. Heslo posloužilo tak jak mělo a v hlavách 30% spoluobčanů udělalo z jeho hlasatele veleúspěšného manažera. Jak je tento stát ve skutečnosti řízen, lze odvodit z řady vnějších projevů. Ať už je jimi bezpečnost dopravy, arogance některých úředníků, či poslední komický spor o roušky . ANO, o ty předražené roušky, pořízené z peněz daňového poplatníka a „zprivatizované“ jedním udatným ministrem. Státní správa je v chaosu a rozkladu. Můžete říci, že nespravedlivě paušalizuji, můžete argumentovat tím, že státní správa tohoto státu nikdy nebyla vzorem efektivity. Můžete cokoliv a budete mít i pravdu. Ale ten rozklad tu je a je natolik viditelný, že dá hodně velkou práci si ho „nevšimnout“.
Rozklad státní správy se týká každého z nás a postupuje. Krok za krokem, stále k horšímu.
Je tedy legitimní ptát se proč.
Ač se agendy i komunikace státu postupně digitalizují, počty úředníků rok co rok rostou. Počet obyvatel i rozloha státu je +- konstantní. Práce by tedy přibývat neměla, státní správa může zátěž rozkládat na více lidí a stav zlepšovat. Neděje se. Čekací lhůty na cokoliv v podstatě stejné a když už se nějaké oblast pohne s velkou slávou kupředu, dvě další se zastaví či couvnou. Navyšování stavů státem placených úředníků tedy nepomáhá.
A co vzdělanost? U podstatné části úředních míst, byly v letech minulých navýšeny požadavky i v tomto směru. Bakalářské vzdělání je téměř minimálním standardem. Zlepšení se nedostavilo. Ve vzdělání to tedy také nebude.
Tak tedy platy. Lidé ve státní správě jsou špatně finančně ocenění… No nevím, ale stačí srovnat průměrné mzdy státního a soukromého sektoru a zjistíme, že ten státní rozhodně co se mezd týče netahá za kratší konec provazu. A nevím zda další zvyšování financí do státní správy, je produktivní část obyvatelstva schopna zaplatit.
Tak teda v čem je pes zakopaný?
Předkládám váženým čtenářům jeden z možných náhledů a použiji k tomu právě analogii s firemním prostředím, jenž je mi bližší. Jako každé jiné společenství, je i firma obvykle složitá struktura a z pohledu jejího řízení existuje nepřeberné množství variant. Proto se dopustím jistých zjednodušení, ale snad tím bude příklad názornější.
Představte si malou firmu. Majitel ji s vysokým úsilím vybudoval, často na úkor rodiny, zdraví, vztahů. Ví o všem co se v jeho firmě děje a vše osobně, či přes minimum prostředníků řídí. Prostě má na každého mobil. Firma funguje, roste a majitel má v telefonu víc a víc kontaktů, tráví firmou víc a víc času.. až přijde zlom. Zlom se obvykle ohlásí nějakým průšvihem, poměrně často zdravotním (vlastní zkušenost) a majitel je postaven před nutnost rozložit zátěž, kterou za léta nakumuloval na svá bedra, na další spolupracovníky.
Okamžik zlomu a zároveň volby. Buď si majitel kolem sebe začne tvořit tým, nebo firma končí, či minimálně zastaví expanzi. A představme si, že se majitel rozhodne sestavit řídící tým.
V ideálním případě ho začne stavět ze schopných lidí, kterým bude plně důvěřovat. Lidí, kteří svou práci umí a on se jim do ní nebude motat. Jasně, že si nad nimi zachová nějaký stupeň kontroly (jsme soukromá firma), ale nemusí, ba ani nechce zná každý detail jejich práce. Nebude je každý den hlídat, řešit zda vstávají dříve než on, řešit jejich operativní rozhodování a rozhodně je nebude nikde ponižovat a zesměšňovat, když se v jejich rozhodnutí „nenajde“. Pokud si vybral špatně, je to hlavně jeho problém a vyřešit ho musím interně. Nikoliv veřejným lynčem. Když to vyjde, pak má velkou šanci, že noví manažeři budou v rámci svých oblastí vytvářet nižší řídící struktury ve stejném duchu. Je šance, že budou firmu doplňovat dalšími schopnými lidmi. To je ideál.
Druhou variantou je, že si majitel k sobě začne nabírat spolupracovníky, u nichž bude hlavním kritériem oddanost a úplné názorové souznění. Nebude potřebovat u podřízených samostatné myšlení , ale budou jen nástrojem k předávání jeho rozhodnutí, do nižších pater struktury. Tak trochu armádní způsob vertikálního řízení. Ve firmě fungovat může, ale jen pokud je šéf a strůjce těch rozhodnutí, myšlenkově jednoznačný, nechová se nahodile a má dostatečnou zpětnou vazbu. Vazbu nikoliv ve smyslu co jeho rozhodnutí přineslo, ale zda bylo beze zbytku splněno. Takový režim sice šéfa zbaví rutinní operativy, ale už bude potřebovat „na všechny mobil“. Pořád to tak může fungovat, dokonce si šéf může v klidu vyrazit na dovolenou a od firmy „odpočinout“. Ale jen nakrátko. Při delší absenci „hlavy“, naučené stereotypy postupně vadnou a firma začne upadat. Stabilita takto řízené firmy stojí obvykle na jediném člověku, či velmi úzké skupince.
Druhou variantu, poměrně často volí majitelé „chaotici“, nebo lidé s příliš nafouklým egem. To je pak pro firmu holé neštěstí a stav ve firmě odpovídá třetímu příkladu. Rutinní řízení, obvyklé postupy, zaužívaná praxe, nic z toho nefunguje. Vše se mění v čase, obvykle bez ověření. Firma se permanentně nachází ve stádiu jakéhosi krizového řízení. Nikdo neví kdy a za co, dostane vynadáno. Co bylo ještě včera správně, může dnes manažerovi srazit vaz. Postupně je navozen stav, že nikdo nikomu nedůvěřuje, ve firmě převládá alibizmus nad kreativitou, dopředu se derou rektální alpinisté a skutečně schopní lidé se zatahují do svých ulit. Obrní se svým jistým a nemají-li možnost z firmy odejít, chtějí jen přežít. Může taková firma fungovat? Inu může, ale časem se vnitřní stav projeví i v produkci. Ostatně z jedné takové jsem před lety sám odešel.
V prvním případě se komunikace mezi majitelem a zaměstnanci dá popsat jako vztah spolupracovníků. V tom druhém je to jasný vztah podřízený – nadřízený a ten třetí případ spíše připomíná vztah typu pán – sluha, přerůstající občas do varianty pán – nepřítel. Nepřítelem se stává podřízený, který se pokusí zjevit pochybnosti o rozhodnutí vyššího stupně.
Jak budou vztahy ve firmě vypadat, vždy určuje „hlava“, lhostejno zda jí je majitel, ředitel, jednatel… dosaďte cokoliv. A pokud „hlava“ svůj přístup nezmění, nezmění se nic ani na stupních nižších. Něco jako budování „zespoda“ ve firmě není a být nemůže.
Toliko a zjednodušeně k firmám.
A teď se vraťme ke státní správě. Kdybyste měli současnou státní správu přirovnat k některému z výše uvedených příkladů, který by to byl. Nevíte? Tak poradím. „…nebuďte slušnej… jméno“, „…nevím kdo ho přivedl.. Láďa říkal“, „…úředníci nám to kazí…“, „…mám na ně na všechny mobil..“, atd. atd. Svítá. No můžu se mýlit, ale z mého pohledu je státní správa brutálně podobná tomu třetímu příkladu. Jasně, určitě bychom našli prvky všech tří variant, ale ta poslední je nejviditelněšjí.
Ne, netvrdím, že je současný trestně stíhaný premiér a agent StB, s krycím jménem Bureš, jediným univerzálně zodpovědným za zoufalý stav státní správy této země. To by bylo až příliš nespravedlivé. Ale tvrdím, že se pod jeho vedením rozklad urychluje. Dále tvrdím, že s jeho osobou v čele, není změna kurzu ve vývoji státní správy možná. A to nejen díky tomu, že je sám morálním mrzákem, jehož po desítky let doprovázejí podivné mafiánské praktiky, ale především proto, že on sám není schopen respektu k jinému názoru.
Omlouvám se všem schopným lidem, kteří ještě ve státní správě zůstávají. Vím, že jste a vím, že vás strkání do jednoho pytle s neschopnou sebrankou, jenž se do různých pozic na úřadech hrne všemi otvory, mrzí. Vím, že si říkáte „já za to přeci nemohu“. Rozumím, ale stejně si pořádně prohlédněte lístek, který budete vkládat do volební urny.
