Reklama
 
Blog | Vladimír Saska

Nekrmte trolla! Aneb projev, který nikdy nevznikl…

Bylo to někdy začátkem léta 1991 či 1992. Šli jsme s manželkou po chodníku na náměstí kolem hotelu Savoy v Poděbradech a před námi skotačily naše děti. Nemám paměť Jindřicha Šídla, ale ten obraz i přibližnou dobu nosím v hlavě, protože náš mladší syn, čerstvě po operaci nohy, seděl v „golfkách“, o jejichž tlačení se přetahoval starší syn s neteří.
Krásný den, poledne na krku, rozdivočelé děti a jejich prudké odbočení kolem rohu hotelu směrem ke kolonádě, muselo skončit nárazem do jiných chodců. Jimi byli dva velcí chlapi. Syn se vysypal z golfek, neteř upadla a začaly se objevovat slzičky. Jeden z mužů se hned sehnul a zjišťoval, co se dětem stalo. Ač srážka rozhodně nebyla jeho chybou, začal se omlouvat. Ten druhý pouze pronesl směrem ke mě „Hlídej si ty parchanty debile“ a nečekaje na nic, šel dál. Teď můžete zkusit uhodnout, který z nich byl Pavel Dostál a který Miloš Zeman.
Vím, lehká hádanka.

Navečer jsem vyrazil s tátou na ryby. Táta byl řemeslník a člen strany. Jeho příběh o zděšení nad zlem, co soudruzi napáchali, o hlubokém zklamání, když měl možnost porovnat životní úroveň u nás s tím co viděl, na vlastní oči, pár kilometrů za Rozvadovem, i jeho následná naivní snaha o nápravu reputace komunistů u spoluobčanů, jenž mu vydržela až do předčasné smrti, by sama o sobě vydala na malou knihu. Kdo chce, může soudit, ale pro mě to byl táta. Táta, se kterým jsem si na těch rybách rád povídal. Od patnácti let s rodinou v podstatě nežiji a tak toho bylo na povídání vždy dost. A ten večer došlo i na banální příhodu z Poděbrad….
„Jó Zeman, to byl vždycky zmetek…“ a vyslechl jsem krátký, leč velmi poučný příběh ze šedesátých let, o mstivém, povýšeneckém podrazákovi z Tatry Kolín. Ano, pocházím od Kolína a můj táta se Zemanem pracoval ve fabrice.

Proč mi vlastně, po letech, tohle všechno vystoupilo v myšlenkách do popředí, a proč právě teď?

Byl jsem dnes na součástí těch, kteří tleskali řečníkům na Plzeňském náměstí. Potkal jsem po dlouhé době řadu známých i pár přátel. Potěšilo mě, že jsou zdrávi, překonali nemoci i ztráty a mám radost, že se snad budeme brzy setkávat jako dříve. Přes to všechno jsem se vracel domů podivně smutný.
Vyvolalo ve mě snad smutek to, že všichni přítomní požadovali podání žaloby na člověka, o němž jsou přesvědčeni, že je vlastizrádce, a že svůj úřad vykonává tak, aby zvýhodnil cizí mocnost na úkor občanů státu, v jehož čele stojí? Vždyť já chci totéž ač vím, že se možná žaloby a už vůbec ne jejího rozuzlení v náš prospěch, nedočkáme. Považuji žalobu senátorů v principu za správný krok. Ale paradoxně, právě ta žaloba je důvodem mého smutku.

Miloš Zeman je od přírody plný záště a pohrdání. Pohrdá úplně všemi a nejvíce těmi, kdo mu nejsou nějak prospěšní. Pohrdá i těmi, kteří ho zvolili prezidentem. Už je nepotřebuje. A u těch, kteří jsou jeho oponenty, přidává k pohrdání i nenávist. Kýble nenávisti, sudy nenávisti. Jeho cílem je moc. Jeho zábavou to, že může někoho naštvat a jeho odměnou pak to, že se o něm mluví a píše. Je to jeho pohon, jeho tankovací stanice. Můžeme si ho klidně představit, jak se na svém vozíčku a z posledních sil připlazí k tankovacímu stojanu s označením „Nenávist“, štěkne na obsluhu „plnou ty hyeno novinářská“ a vybaven novou energií vesele vyrazí, ovládajíc vozík jen jednou rukou. Ne, nedělám si legraci ze starého člověka. Zeman takový je a jsem přesvědčen, že když „hyena u stojanu“ nebude, Zeman zajde. Jistě, to nastane tak jako tak, příroda je neoblomná a v případě Miloše Zemana má patrně zaděláno i na obzvlášť nehezký konec, ale mám tak nějak pocit, že s každým zájmem novinářů, s každým naštváním kohokoliv z nás, komu kolaborant v křesle prezidenta vadí, každou demonstrací proti němu, ten tvor pookřeje.

A teď má přijít žaloba. A žaloba bude zájem novin, plamenné projevy, hádky obhájců s kritiky, tuny špíny, lži… další nenávist a naštvání. Prostě přebytek paliva pro tvora jménem Zeman.

Kdybych si mohl pro Miloše Zemana něco přát, tak by se mé přání podobalo výjevu z pohádky Nesmrtelná teta. Tomu před koncem, kde se všichni od Závisti odvrátí a ta ztratí svou sílu. A přesně v té chvíli bych rád řekl… „přeji vám dlouhý, hodně dlouhý život Zemane“.
Smutný jsem z toho, že takovou možnost mít nebudu.

Nejraději bych na té dnešní demonstraci vystoupil k mikrofonu a zakřičel „Nekrmte toho trolla přátelé, chcípne sám“.

————–

Poznámka pro přátele i ostatní. Máte pravdu, mlčet není možné a ten výron fekálií, který se z Hradu po případném podání žaloby vyvalí, budeme muset nějak zvládnout. Vím. Ale radost z toho opravdu nemám.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama