Vyjádření v nadpisu není mou myšlenkou. Větu si jen vypůjčuji od paní Lenky Raadové, ředitelky jednoho z domovů pro seniory a vím, že za tento blog budu zahrnut opovržením. Nicméně následující řádky nejsou cíleny zle, nejsou kritikou zaměstnanců žádné organizace z oblasti sociálních služeb, nenapadám lékaře, sestry, pečovatelky, kuchařky, uklízečky… nikoho. Jen se na základě osobní zkušenosti musím zeptat. Co to je „za každou cenu“.
Je obdivuhodné, že se personál řady domovů seniorů nechal dobrovolně internovat se svými klienty. S téměř nulovou podporou státu a často i minimálními informacemi, skutečně udělali vše myslitelné, aby omezili ve svých zařízeních zdravotní rizika, související s nastupující epidemií. Asi nikdo z nás, kdo nejsme součástí systému sociálních služeb, nedokáže ani odhadnou, co vše museli tito lidé obětovat a bohužel ani to, zda za tuto osobní statečnost budou také náležitě oceněni. Skutečně mimořádné nasazení. Jenže je velmi pravděpodobné, že jejich oběti nemají jen kladný efekt.
Seniorům v domovech běží čas jinak. Každý den „internace“ v níž se ocitli, může být jejich posledním. Omezení styku s rodinou, často i omezení styku s ostatními klienty domova, neustálý příliv negativních informací z médií, chaotická vyjádření politiků i odborníků… to vše se hluboce zapsalo do jejich psychického stavu. Navíc v době, kdy jejich věkem a často i nemocemi oslabené organizmy, zoufale potřebovaly energii jarního slunce. Určitě bude nějaké procento dědečků a babiček, jež zavedená opatření zlomila a vzala jim chuť k životu. U některých i definitivně.
„Jinak to nešlo“, řekneme si, „bez opatření by byly ztráty na životech podstatně vyšší. Koukněte na Itálii“ atd… No to je dost možná pravda, ale jen dokud se pohybujete na straně těch šťastnějších. Jakmile se musíte dívat na vlastního rodiče, zlomeného a z posledních sil odolávajícího konci, buďte si jisti, že se Váš úhel pohledu brutálně změní.
Když tyto řádky dokončuji, prožíváme na dálku něco podobného. Zatím ještě bez fatálního konce a stále doufám, že to tak zůstane, ale nemohu si pomoci. Mimo strachu, mám i obrovský pocit zbytečného boje s hloupostí.
Představte si, že vaše vyčerpaná maminka, téměř s koncem epidemie, absolvuje srdeční příhodu. Lékaři udělají vše pro to, aby oslabený organizmus zachránili a dokáží to… a maminka se vrací zpět do domova. Stabilizovaná, s dobrou prognózou, po dvou negativních testech na virus a… nejen že za ní nemůžete, logicky, nebezpečí stále hrozí, ale vedení domova ji navíc umístí na 14 dní do úplně prázdného pokoje, bez možnosti vycházení. Proč? Protože v rámci vnitřního předpisu tak postupovat musí. Víte co to udělá s psychikou maminky? Já již ano. Říkáte, že to je celé nějak na hlavu? No je, ale to se dnes (24.5.2020) reálně děje. Možná se vám (nám) povede nesmyslné rozhodnutí, ke kterému se nikdo osobně nemá, za pár dní zvrátit. Otázkou ale je, zda již nebude pozdě. A pak se budete také ptát, zda tou „každou cenou“ byla myšlena i vaše maminka.
Možná vidím vše v poněkud nespravedlivém světle, minimálně nejsem objektivní. Přiznávám. Ale když koukám na statistiky zemřelých v souvislosti s COVID-19, zajímalo by mě, zda jsou do počtů zahrnuty i ti, kterým ke konci napomohlo trvání na rigidních nesmyslech. Byl bych velmi rád, abychom alespoň pro příště uvažovali o „každé ceně“ i v těchto souvislostech.
A tím uvažovali nemyslím jen paní ředitelku Raadovou, která jinak zcela jistě odvádí skvělou a obětavou práci.
Dopsáno 26.5.2020
Aniž bych to věděl, tak v době psaní původního článku již bylo původní nařízení MZDR 13742/2020-1/MIN/KAN, na které se paní ředitelka Raadová odvolává, zrušeno (19.5.2020) a nahrazeno novým, kde je karanténa vypuštěna. Ministerstvo zdravotnictví tedy opatření zmírnilo, leč domov pro seniory, se kterým „bojujeme“, jej ještě dnes (26.5.2020) jednoduše nerespektuje.
Fakt si ta omezení neděláme z vlastní vůle horší?
