Reklama
 
Blog | Vladimír Saska

Jak  je těžké být členem stávající vlády, nebo koaličním poslancem.

Stejně jako většina občanů, se ani já sám do politické angažovanosti nikterak neženu. Být politikem vyžaduje buď skutečnou oddanost nějaké myšlence a obrovský nadhled k tomu, aby člověk dokázal jednat se svými oponenty, nebo poněkud psychopatickou náturu a sklony prosazovat své zájmy jakýmikoliv prostředky. Silovými, dehonestací odpůrců, ekonomickým tlakem, či devótností… prostě čímkoliv, co poslouží mé věci, ať je to jakkoliv odporné. Ani jednou z těchto „dovedností“ vybaven nejsem.

Ke smůle, ale i přičiněním většiny obyvatel, je politiků toho prvního typu podstatně méně, než těch druhých. Prostě volíme jak volíme a řadě z nás vůbec nevadí, že někteří politici jdou ze strany do strany, či hájí cizí zájmy, jen aby udrželi poslanecká korýtka a osobní vliv.
Ne že bych se s tím smířil, ale existenci poslanců jako je Faltýnek, Vondráček, Foldyna, Volný, Klaus či Rozner, beru jako smutný fakt a jen hýčkám mlhavou naději, že snad mladší generace začnou uvažovat a volit tak, aby se poměr těch dvou skupin začal měnit.

Poměrně nedávno jsem si ale uvědomil, že být koaličním poslancem, nebo dokonce členem současné vlády, musí být strašně těžké a nebál bych se říci, mysl devastující. Teď nemyslím na případy výše uvedených pánů a jim podobné, a že by jich bylo, ale myslím na ty vzdělané, ve svých profesích vážené, za své idee bojující, tedy o poslancích spíše té první skupiny. Jsem totiž přesvědčen, že i politici s nimiž nesouhlasím, mohou být v podstatě čestní lidé. A tady začínám vnímat problém. Konkrétně mám pocit, že vládní či koaliční angažmá, brutálně atakuje jejich osobní důstojnost.

Možná jsem naiva, ale uvedu dva příklady.

Jako příklad první si vezmu paní ministryni práce a sociálních věcí Janu Maláčovou. Ne, opravdu s většinou toho co prosazuje nesouhlasím. Nebo přesněji, chybí mi vždy k návrhu k tomu co prosazuje to B. Tedy které skupině se budou muset peníze vzít, aby její návrh šlo realizovat. Na druhou stranu ji ale vnímám jako někoho, kdo má potenciál založit zde skutečně moderní levicově orientovanou stranu. Tím nemyslím ČSSD, která je StBáckými manýry prolezlá až do nejvyšších pater. Jistě, bude to chtít ještě léta zkušeností, naučit se poslouchat oponenty, ubrat v megalomanských rozletech a uvědomit si vlastní zodpovědnost za důsledky mnou prosazených kroků, prostě politicky dospět. Vzdělání totiž není jedinou a možná ani tou nejdůležitější podmínkou k tomu stát se dobrým politikem. Nicméně aby se jím paní Maláčová mohla stát,   neměla by se cestou umazat špinavostmi  (včetně cizích) a podržet si své zásady a ideály. Jenže to se paní Maláčové nejspíš nepovede. Už to, že přijala pozici ve vládě vedené StBákem vypovídá o tom, jak je zásadová. Ale daleko horší je to, že StBákův vliv z ní pomalu, leč jistě, dělá jen kus hadru. Jak jinak si totiž vysvětlit, že na jednom jednání v parlamentu musí(?) vlastními ústy vyslovit za vládu nesouhlas s něčím, co navrhla opozice, aby totéž o pár týdnů později sama prosazovala a ještě u toho křičela, že to vlastně už  chtěla, ale… Ale co? Pokud opravdu musela jít do parlamentu vyslovit nesouhlas sama se sebou, pak to muselo být strašné, leč dobrovolné ponížení (je snad ve vládě dobrovolně). Já bych to nedokázal.  A každý neúspěch, každé ponížení, nás formuje. Každý takový případ přidá vždy kousek sklíčka do pomyslného zrcadla, jenž stále více křiví obraz nás samých. Z pohledu do toho zrcadla, se dělá stále více špatně.  Až si nakonec člověk sám zvykne a v tom okamžiku se z něj stává někdo … někdo, jako třeba Radek Vondráček.
Škoda. Paní Maláčová tak dopadnout nemusela.

A když už jsme u žen, zůstanu u nich i v druhém příkladu, tentokráte poslankyně. Vláda je, či měla by být kolektiv a je-li povinnost ministra přednést za vládu něco, s čím sám nesouhlasí, jen protože to patří do jím řízeného rezortu, má to asi fakt těžké. Poslanec je na tom lépe. Ve slibu poslance se praví „a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“. Poslanec tedy není vázán nějakým kolektivním rozhodováním a když něco říká či rozhoduje, dělá to sice z pověření jenž získal zvolením, ale stále sám za sebe.
Že profese politika, nejen poslance, nemá mezi „lidem“ příliš dobrou pověst, je lehce doložitelné. Profese lékaře je naopak hodnocena na předních příčkách. Kombinaci poslankyně, lékařka a VŠ pedagožka, představuje například paní prof. MUDr. Věra Adámková, CSc. Člověk by řekl, že v jejím případě musí být „vědomí a svědomí“ na úplně prvním místě. Jak si ale vysvětlit, že paní poslankyni 28.1.2020 vůbec nezajímalo, jak je země připravena na příchod epidemie. Bylo ji naprosto jedno zda bude zdravotnictví schopno ochránit pacienty, zda bude systém schopen ochránit sestry, lékaře, z nichž někteří budou jistě i jejími žáky. Bylo ji jedno, co se bude dít, až si půjdu k praktikovi pro prášky na tlak. Kdyby ji to jedno nebylo, musela by, jako odborník a lékař, hlasovat PRO návrh MUDr. Svobody a chtít po vládě informace. Mohla být také přesvědčena, že vše je zajištěno, připraveno… a pak by hlasovala PROTI návrhu, i to bych pochopil. Ale ona se zdržela = bylo jí vše jedno. Opravdu bylo? Nebo dostala pokyn „zdržíme se“ a provedla? To je to „vědomí a svědomí“ poslance?  A jak teď předstoupí před své pacienty, kolegy, studenty?
Paní doktorky jsem se pokusil i zeptat, ale jinou možnost než sociální síť nemám a odpovědi se mi nedostalo. No snad se to povede někomu jinému, třeba právě studentům.  Nicméně příklad je to více než výmluvný a ukazuje jediné. Pobyt v poslanecké lavici zdeformoval i myšlení známé a respektované odbornice, až na úroveň poslance Radka Vondráčka. Tak o to bych také nestál.

Nevím zda se tyto řádky dostanou až k pánům poslancům, nebo ještě lépe, zda se dostanou k poslancům té první ze skupin v úvodu definovaných, ale pokud ano, moc je prosím o zamyšlení. Dámy a pánové, ať už jste v opozičních či koaličních lavicích, nezávidím vám. A není vám co závidět. Je už přestaňte konečně kšeftovat s mocí pro moc a rozhodujete se skutečně podle slibu, který jste dali. A když s něčím souhlasíte, tak souhlaste, když ne, tak buďte proti, ale ukončete tyhle hrátky na „já nic já muzikant“. Mě je celkem jedno zda se sebou vydržíte u zrcadla, nebo se z vás stanou bezduchá hlasovátka jako z pana předsedy sněmovny. Ale ani tehdy „nejste muzikant“. Jste příčinou i spoluviníkem. A to, co napácháte, ovlivňuje nás ostatní. Nás, kteří jsme třeba vašimi pacienty, klienty, zákazníky, nebo třeba „jen“, prostřednictví daní, plátci vašich hypoték a dovolených.

 

Dopsáno 4.5.2020.

Je úsměvné, že jakýsi český tým pro hledání vakcíny, povede paní Věra Adámková. Ano, ta samá, kterou uvádím jako jeden z příkladů. Tak nevím, pokud by stát chtěl něco skutečně podpořit, dal by ty desítky milionů univerzitám a jejich týmy by vedli odborníci. Tohle je zase jen politika a paní Adámková je již jen  druhořadým politikem.
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/letosni-dovolena-na-samote-u-lesa-rekl-babis-103880?seq_no=1&source=hp&dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=z-boxiku&utm_campaign=null

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama