Reklama
 
Blog | Vladimír Saska

Já vím, že je brzy, ale jak to máte s Mikulášem?

Před časem se mi do klávesnice vloudilo pár slov na téma víra a důvěra . Přiznávám, že když jsem ty věty dával dohromady, měl jsem na mysli především důvěru obyvatelstva ve velkohubá vyjádření vlády, ve vztahu k sanacím hospodářských škod, vzniklých v průběhu první vlny nákazy. Realita státní pomoci bohužel předčila i má nejčernější očekávání a zdá se, že nejtvrdší ekonomický náraz máme ještě před sebou. A nejen to. Vláda, místo příprav na předpokládanou druhou vlnu, věnovala léto spřádání plánů jak, přes nesmyslné projekty, dostat schválený rozpočtový megaschodek do kasiček společností řízených paní premiérovou a dalšími rodinnými přáteli. A co se týče důvěry obyvatel, tak tu „posiloval“ svými kroky (nejen) premiér, tu vhodně zvolenou formou dovolené, tu převracením rozhodnutí svých vládních zaměstnanců. Že pak vládu překvapil začátek školního roku, spojený s vyšší koncentrací mládeže, je sice úsměvné, leč nepřekvapivé.

Vy výčtu vládních selhání, zbytečného rozhazovaní peněz do klientelistických projektů, přehazování zodpovědnosti, hledání viníků svých chyb a dalších podobných aktivit, bychom mohli pokračovat dál a dál. Ale to je zbytečné. Není třeba snášet další důkazy. Těch je plný mediální prostor a řada indicií je spíše než na obecné odsouzení, zralá na zásah státního zastupitelství. Nicméně důležité je, že neselhala jen vláda. Ani kraje, jako zřizovatelé středních škol, nejsou zrovna příkladem kompetentních kroků. Jak je možné, že se za půl roku od začátku epidemie nebyly střední školy, kde je logicky vysokoškolské vzdělání zaměstnaneckým standardem,  schopny připravit na fungující distanční výuku? Odpověď asi nemá smysl hledat. Snad si stejnou otázku občané položí i zítra ve volebních místnostech.

Důvěra obyvatel ve státní moc, dostává další a další rány. Skoro nikdo ničemu nevěří a není se čemu divit. Nechci spadnout do slavného výroku „Kdo to říkal…?“, ale na myšlenkách z dubnového článku, nemám důvod nic měnit. Škoda.

Já sám nikdy žádnou důvěru v ve stávající vládu neměl. Vláda, která žije jen díky podpoře komunistů a zákony protlačuje za podpory nácků, si nic takového, jako mou důvěru, nezasluhuje. Určitě nejsem sám, ale každý potřebujeme občas něčemu věřit. Proto mě poměrně hluboce zasáhlo vyjádření pana Mikuláše Mináře o vzniku nového politického subjektu. Ano je to stará vesta a krok již komentoval kde kdo. Někdo pana Mináře zatracuje, někdo obhajuje…prostě jak se dalo čekat. Já sám, ač se zjevným pocitem zklamání, jsem se snažil nic podobného neudělat, alespoň ne bezprostředně. Leč jeho vyhlášení mě zapadá do mozaiky myšlenek týkajících se důvěry.

Předně. Pan Mikuláš Minář zaslouží respekt. Spolu s dalšími lidmi, spojenými do projektu Milion chvilek pro demokracii, dokázal to, co nikdo jiný od roku 1989. Nejen že společně zvedli aktivní občany od klávesnic počítačů, obrazovek televizorů a dostali je na náměstí (nejen ta pražská), ale dokázali, že občanská společnost stále ještě nebyla úplně zdecimována. Přinesli naději na to, že politici konečně přestanou zrazovat důvěru, kterou jim občané svou volbou vkládají do rukou. Spolu se svými kolegy a desítkami, možná stovkami tisíci podporovatelů, přinesl pocit sounáležitosti a důvěru v to, že ač nesmýšlíme všichni ve všem stejně, tak nutnost ukončení demontáže demokracie, obnova právního státu a ukončení arogance státu vůči obyvatelům, je pro nás všechny, co jsme stáli na náměstích či Letné, požadavkem společným. Za to zaslouží, minimálně mou, hlubokou poklonu. Dokonce mě ani nevadí, jeho rezignace na předsednictví a činnost ve spolku. Možná se cítil unaven, mediální tlak na jeho osobu musel být enormní a měřitelné výsledky se dostavují pomalu. Pokud vůbec. Možná byl jen netrpělivý. Prostě měl důvody. Došel kam až mohl. Nicméně Milion chvilek dnes disponuje řadou dalších mladých lidí, kteří jsou schopni postavit se do čela a pokračovat. Z toho jsem dokonce nadšený. Je také logické, že se pan Minář chce nadále věnovat politice. I tomu rozumím. Podívejme se do parlamentu na stávající poslance a zamysleme se, kolik z nich je tak dobře rétoricky vybaveno jako on…

To vše je v pořádku a přece cítím hluboké zklamání. Z čeho? To zklamání plyne právě z jeho vyjádření, že do politiky vstoupí hned, či brzy. Proč teď? Mohl tak učinit po příštích parlamentních volbách. Buď by tlak Milionu chvilek přiměl současnou opozici k vyšší integraci a třeba i přispěl k volebnímu vítězství nad stávajícím StBáckým režimem a pak by byl pan Minář jedním z vítězů. Nebo se taková věc nepodaří a přechod pana Mináře mezi politiky, by byl logickým pokračováním jeho osobní snahy o nápravu současného stavu. V obou případech by šel dál bez poskvrny. Jenže postupoval jinak. Bohužel a dle mého mínění, ke škodě své, i ke škodě spolku Milionu chvilek a všech jeho podporovatelů. Milionu chvilek ublížil tím, že spolek použil jako nástroj pro naplnění osobních ambic. On sám to tak asi necítí, ale přesně na tento okamžik budou kritici činnosti spolku již navždy ukazovat. Jeho osobním stigmatem pak zůstane to, že poškodil důvěru v něj vkládanou a důvodná očekávání. Začínat jako politik s tímto šrámem, nebude lehké. Dvakrát škoda. Vše šlo udělat jistě lépe.

To, že politici koalice, s úlevou vykreslují Milion chvilek jako spolek pouličních křiklounů, ovládnutých v zájmu osobních ambic jednoho muže, se dalo čekat. Jsem ale rozladěn z komentářů opozičních špiček. Ano, já chápu, že ani jim síla občanské společnosti není a nikdy nebyla po chuti. Když něco nejde ovládnout, je to vždy pro politika potenciálním nebezpečím. Ale zkusím opoziční politiky o jedno poprosit. Zamyslete se. Ať už si o spolku a jeho představitelích myslíte cokoliv, uvědomte si jednu důležitou věc. Spolku se nestalo nic jiného, než to, co vy děláte řadu let a proč sbíráte nevalná procenta podpory ve volebních místnostech. Stalo se mu přesně to, proč vy jste v opozici. Co to je? Jediným neuváženým krokem ztratil důvěru minimálně části podporovatelů. Bez důvěry obyvatel, je každé snažení vlády k ničemu. Jakékoliv vlády. Nebude dobře fungovat žádné, byť i rozumné opatření. Důvěru nelze nahradit represí. Pomocí lží, zatajování faktů, či PR hesel, lze možná získat oblibu, ale důvěru ne. A bez důvěry obyvatel, jsou politici zbyteční, bez ohledu na to, jakou stranu prezentují. Tedy i ti, kteří aktuálně sedí v opozičních lavicích.

Dámy a pánové v politice. My půjdeme k volebním urnám a na vás je konat následně tak, aby ta křehká věc, kterou důvěra je, mohla být zachována a rozvíjena. Budu vám v tom držet palce, ale budu vás také pečlivě kontrolovat.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama