Reklama
 
Blog | Vladimír Saska

Hájení dravců

Desítky let mě bylo možno, jako řádně registrovaného člena rybářského svazu, vídat u řek a rybníků, při činnosti zvané sportovní rybolov. Přiznávám, že měřeno loveckými úspěchy, jsem spíše chodil krmit ryby a ostatní vodní faunu. Dnes již tuto zábavu neprovozuji a vlastně ani nevím, co mě na tom lákalo více. Zda klid, jenž se u vod všeho typu dá najít, nebo orgasmus, který zažívá rybář při výběru (a platbě) nového vybavení. Leckdo by mohl namítnout, že by snad tím lákadlem měl být úlovek, zdolání ryby, mentální převaha, jakou musí prokázat pán světa, aby zvítězil nad tvorem, který v rámci evoluce ani nedokázal opustit vodní prostředí. No, možná to tak někdo má, ale já to nejsem. Snad i tím, že jsem nikdy na žádný kapitální úlovek nedosáhl, mě fáze uspokojení z vlastní lovecké dokonalosti nepotkala. Určitě k tomu přispěla má, nepříliš úspěšná, volba loveckých revírů. Například při koupi chaty bylo mou podmínkou, aby byla blízko nějaká voda, kde by se daly chytat ryby. Naše chata tak stojí na břehu Mže. Je tak blízko břehu, že když se řeka trochu rozvodní, stojí chata uprostřed toku a bojím se, že jednou dopluji do Berouna i s barákem. Pstruhový revír, pár kroků od terasy. Leč později jen jsem zjistil, že posledního pstruha tam nejspíš viděl lovčí knížete Metternicha, když v okolí vysazoval bolševníky. Bolševníky vydržely, pstruzi nikoliv.

Jedna věc mě ale na rybaření, nebo spíše na nerybaření, vždy fascinovala. Tou věcí byla doba hájení dravců, tedy období od 31.prosince do 16. června. Ne, že bych byl magor, co nemůže poslední týden před přelomem června spát a když už do postele vleze, má na sobě broďáky a na nočním stolku woblera, to ne. Vždy mě zajímalo, jak třeba takové štiky dobu hájení využívají. Jestli jen nabírají síly a připravují se na letní boje s tichými blázny, nebo zda jezdí ve skupinkách podle břehu, okukují rybáře nedočkavce a smějí se jim, „Hele Šupinko, vidíš ho, hlupáka, jak tam stojí a nic nám nemůže?“… Fakt by mě to zajímalo, ale ryby se mnou nemluví.

„Doba hájení“. Co mi to jen říká. Jasně vláda a její „doba hájení“. Nevím kde se ten pojem vzal, ani zda je po vzoru rybářského řádu někde zakotven, ale je tu s námi a každou chvíli mě na něj někdo upozorní „Co to píšeš, to nedáš vládě ani těch blbých sto dní? “ „Pomáháš StBákovi a těm jeho klaunům když…bla, bla, bla“. A tak jsem, i z respektu k jedné političce, poslal kritickou klávesnici do šuplíku s tím, že sto dní zas není tak dlouhých, jako čekání rybářů na červen.

Jenže ono to dlouhé je. Zatím co u ryb stačilo k vodě jednoduše nechodit, u politiky to nejde. Je všudypřítomná, neodbytná a když někdo navíc musí sledovat legislativu, aby měl co jíst, nedá se jí v podstatě ubránit.

Před časem, když jsem musel zkousnout ministerskou nominaci Pavla Blažka, ale opovažoval jsem se ptát proč politici, kteří mi to slibovali před volbami, nezačali řešit odvolání komunistického prokurátora Smrže, bylo mi z mnoha stran doporučováno, ať to zatím nechám být. Dobrá budeme vládu chvíli hájit. Třeba to opravdu není tak jednoduché… i když bychom si, jako voliči, jistě zasloužili otevřenější odpověď paní Markéto…

Čert vem Stříže, toho jim zanechal, jako nášlapnou minu, v úřadu StBácký udavač. A nejen jeho, i spoustu dalších. Ne, nevěřím, že jde jen o úředníky, kteří dělají nezávisle svou práci, když byli dosazeni neschopnými, či spíše všehoschopnými lumpy a chápu, že zbavit se jich bude běh na dlouhou trať. Proto bych čekal, že dobu hájení ministři využijí jak k orientaci, tak i k vyztužení svých týmů, pozic a pak přejdou do ofenzívy.

Jenže čím déle věc sleduji, tím více jí přestávám rozumět. A tak jsem tu klávesnici zase musel vytáhnout.

Skupina komiků s označením „stínová vláda“ jasně předvedla proč se země dostala po pás do bahna, z něhož se bude jen obtížně škrabat ven. Hvězdy této skupiny se předhánějí v nějaké, těžko uchopitelné, interní soutěži ANOfertu o nejhloupější veřejný projev a sbírka stupidit, ve které donedávna Miloušovi Jakešovi konkuroval jen sám předseda ANOhnutí a jeho „motýle“, se utěšeně rozrůstá. I Míla Rozner vedle nich vypadá jen jako mírně roztěkaný génius. Na pomyslném čele této soutěže, se vedle Kolovratníka, cyklisty, který dá cestu z Pardubic do Chrudimi v pohodě za patnáct minut, v bílé košili, riflích, polobotkách a ještě stihne psát tweety, dostává nejvýše stálice z druhého konce Čech, nějaká Mračková Vildumetzová . Vzdor jménu je jen jedna, leč vydá za celý tým. Bylo by daleko nad rozsah blogu i jen vypsat prosté odkazy na všechny perly, které tato mimořádně jednoduchá nádoba vygenerovala. Samo o sobě je dost tragické, že něco takového může sedět ve sněmovně a schvalovat zákony. Ale do té sněmovny se, na rozdíl od pardubického cyklisty, nějak dostala a mrknout se na její cestu může být velmi poučné…

Paní Jana (profesí učitelka: občanská nauka – tělocvik) je již zkušená politická harcovnice. Zahájila svou politickou kariéru před dvaceti lety jako nestraník v dresu Zelených a jak se dočteme, nikoliv neúspěšně. Postupně ideově dospěla do dresu ODS (2008) s níž pokračovala v úspěšné kariéře až do zastupitelstva KV kraje (2014). Ovšem v témže roce pochopila, že se ODS nevypořádala se svou minulostí, a tak se paní Jana rozhodla tu profláklou ODS, jejíž struktury ji do té chvíle nevadily, opustit. Člověk by skoro čekal, že to bude znamenat návrat na počátek a budování nové politické kariéry. Ale kdepak. Na pomoc přispěchalo ANO, se kterým pak došla na post hejtmanky nejhoršího kraje a později i do sněmovny. Omlouvám se všem obyvatelům KV kraje, mezi něž jsem nějakou chvíli také patřil. „nejhorší kraj“, to není moje definice.

Inu musím smeknout. Sice to celé vypadá jen jako kariéristická vyčůranost, ale i ta k politice patří. A když to obyvatelům kraje nevadí… Také se nabízí otázka, zda milé označení „nejhorší kraj“, nemůže nějak souviset s lidmi, kteří ho vedli. Horší ale je, že jsme jako voliči schopni umožnit takhle jednoduchému člověku dosáhnout na poměrně vysoké posty. Posty placené z našich daní.

A teď si představte, že se jmenujete Mraček a tohle máte doma. Mraček, Mraček…. , nějaký Mraček, to je přece také politik. A jako naschvál, manžel paní Jany. Inu svět je malý a o náhody zde není nouze, jak pravil Arnošt Goldflam ve známé pohádce. A manžel je také „fest“ vytížený. To ANO je asi jen taková rodinná… ale počkat, kdepak ANO. Manžel je aktivní politik za ODS. Ó to budou doma boje, špičková politička opozice a řadový politik koalice. No hlavně, že tohle spojení neovlivňuje vysokou politiku, tu kde se dělají zákony. Doma u Mračků – Vildumetzů si to nějak srovnají. Jó to, kdyby byl pan manžel zaháčkovaný někde výše, než doma v regionu, to bych měl skoro obavy, že to hlasitě popírané spojenectví ODS-ANO skutečně, na pozadí veřejně ukazovaných politických bojů, existuje.
Mraček. Ale teď si vzpomínám, že za KV kraj byl do sněmovny zvolen nějaký Bureš (to není nechvalně známé krycí jméno, ale jen nešťastná shoda náhod) z Ostrova. Když jsem tam byl volit, všiml jsem si ho na kandidátce, na první  místě. A ten Bureš má za asistenta také nějakého Mračka. A co čert nechtěl, asi zase nějaká náhoda – je to ten samý člověk.

Takže když to celé shrnu. Poslanci ODS asistuje člen ODS, kterého z pozice manželky možná diriguje čelní poslankyně opozice a skupiny, která si říká „stínová vláda“. Jedna věta a najednou to vypadá, že mimo vyčůrané rodinky Mraček-Vildumetzových, pro kterou nikdy nebude politicky tak špatně, aby je to královsky neuživilo, tady máme propojení ODS-ANO jako malované. Anebo je někde za rohem zaparkované Srdce ze zlata.

A tak v době hájení vláda a její poslanci za SPOLU, nejen že personálně neplní to, co před volbami slíbili, ale potichoučku „smluvně-rodinně-opozičně“ vyztužují svou pozici opozicí. Přechod k „oposmlouvě  II“ tak zase vypadá jednodušeji a reálněji.

Mám neodbytný pocit, že si ty hájené politické štiky klidně jezdí podle břehů, síly, které mají nabrat, nejen že pomalu otáčejí proti nám, ale v době hájení si v tom politickém rybníku budují pevné ochranné kryty, aby měli i napříště své jisté. Asi inspirováni filmem „Musíme si pomáhat“.
A nejspíš se nám všem, hlupákům co je do postů dostali, smějí.  Ne smějí. Vysmívají.

Kašlu na nějaké hájení.

 

Reklama